Jsem s manželem od svých 16ti let cca 25let. Máme děti 13 a 11. Jako rodina fungujeme ok, manžel se vším pomáhá a já si toho vážím, vždy mu za vše poděkuji, pochválím a říkám mu, že mám doma dokonalého chlapa, protože to tak opravdu cítím a vážím si toho co pro nás dělá. Ale ….. nikdy jsem neslyšela to samé od něho, nikdy jsem neslyšela, že se mi něco povedlo, nikdy jsem neslyšela, že mi to sluší, že jsem hezká. Když se mi něco povede a já se zeptám, jestliže mu to líbí odpověď je hmmmm.
Většinu věcí dělám podle něho špatně, on by to udělal jinak a lépe. Prostě si připadám jako úplnej debil. Když jsem práci mezi cizími lidmi, připadám si sebevědomě, jsem i žádaná, kolegové si chodí pro rady, lidi mě berou velmi pozitivně a nepřipadá si jako outsider, ale jakmile vlezu domů, tak je to na mě nával negativních emocí. Manžel si se mnou nepovídá, jen řešíme problémy (prachy, co se musí udělat, zařídit, nákupy), nebaví se se mnou jen tak. S dětmi se baví s radostí a úsměvem a mluví o jakýchkoliv blbostech. Mě neříká a nevypráví nic. Už několikrát jsem si s ním o tom promluvila a odpověď je, že je prostě takový, že ho nezměním že je to normální soužití po tolika letech.
Jenže mě to strašně trápí, mám z toho postupem času úzkosti, brečím, trápí mě to a doma se cítí čím dál víc nekomfortně. Nic mě netěší, na nic se netěším, přežívám že dne na den a manžel vůbec netuší, jak hrozně mi je. Nejraději bych byla, kdyby to bylo všechno takové, jako když jsme spolu začínali, ale už to tak dávno není. A mně chybí manžel jako partner, dokonce spolu nějakou dobu už ani moc nespíme, což mě taky dost ničí a potom si připadám docela dost ponížená a taky odmítaná, ale vůbec vlastně nevím, co s tímhle mám dělat, jestli s tím vlastně ještě něco jde dělat, ale docela o tom už začínám pochybovat.